Když vás vysává kamarádka...
Každá cítíme, jak důležité je mít přátele. A o to víc je nám to jasné ve chvíli, kdy přijde nějaká ta osobní krize nebo jen špatná nálada. Máme-li dobrou kamarádku, je to přímo poklad. Někdy se ale stane, že se nám občas z nějakého důvodu zkazí nálada spíš s kamarádkou, později se nám kazí pravidelně. Nakonec nás napadá jen jedna příčina - ona.
Přátelství je velmi hodnotná, ale zároveň zvláštní věc. Na čem záleží, jestli se dva lidé stanou přáteli? A jak se na jejich přátelství podepíše čas? Když na to přijde, tak se teoreticky mohou přátelit jakékoliv dvě osoby. Za určitých okolností se poznají, sdílí spolu nějaký čas, mají pocit, že si rozumějí a důvěřují.
Přátelství je tedy na světě. I my jsme k našim přátelům podobnou cestou došly.
Za nějakou dobu se třeba stane, že už nemáme z naší společné kávy nebo akce takovou radost. Cítíme, že to bylo takové zvláštní, potěšení je pryč. Celkově máme pocit, že něco zmizelo a něco nového se mezi nás vetřelo. Na další schůzce se pohádáme kvůli takovému nesmyslu, navíc naše kamarádka jasně nastolila téma celého odpoledne: "já, já, já". Stále nad tím přemýšlíme, nedá nám spát, co se děje. Další komunikace probíhá, možná díky Bohu, přes ICQ. Pár zdvořilostních frází pro začátek, pak jedna věta o programu dne... a na nás se z obrazovky valí řada narážek.
Podobně to vypadá i po měsíci nebo po dvou, během nichž jsme se ani neviděly. Diskuse už začínají být unavující, stále se omílá totéž. A my začínáme zjišťovat, že naši kamarádku nepoznáváme. Myslely jsme si, že máme mnoho společného, že máme podobný pohled na svět. Ale docházíme k závěru, že nejenže se nemůžeme bavit o ničem "normálně" a že nemáme společná témata, ale že nás to nabíjí negativní energií. Možná lépe řečeno - vysává nás to. Znáte to?
Přátelství by totiž mělo mít jednu důležitou vlastnost: mělo by být obohacující pro obě strany. Minimálně z hlediska energie. A třeba obecně negativní postoj k životu naší kamarádky našemu vlastnímu životu moc neprospěje. Snažíme se být spokojené, jít si za svými sny. Každý má občas deprese, ale my na těch svých pracujeme, neustále se motivujeme a jdeme kupředu. Proč si tedy nechat zmařit všechno to úsilí deseti minutami rozhovoru s někým, s kým už toho příliš společného nemáme a kdo nemá zájem cokoliv měnit na svém černém světě?
Za nějakou dobu se třeba stane, že už nemáme z naší společné kávy nebo akce takovou radost. Cítíme, že to bylo takové zvláštní, potěšení je pryč. Celkově máme pocit, že něco zmizelo a něco nového se mezi nás vetřelo. Na další schůzce se pohádáme kvůli takovému nesmyslu, navíc naše kamarádka jasně nastolila téma celého odpoledne: "já, já, já". Stále nad tím přemýšlíme, nedá nám spát, co se děje. Další komunikace probíhá, možná díky Bohu, přes ICQ. Pár zdvořilostních frází pro začátek, pak jedna věta o programu dne... a na nás se z obrazovky valí řada narážek.
Podobně to vypadá i po měsíci nebo po dvou, během nichž jsme se ani neviděly. Diskuse už začínají být unavující, stále se omílá totéž. A my začínáme zjišťovat, že naši kamarádku nepoznáváme. Myslely jsme si, že máme mnoho společného, že máme podobný pohled na svět. Ale docházíme k závěru, že nejenže se nemůžeme bavit o ničem "normálně" a že nemáme společná témata, ale že nás to nabíjí negativní energií. Možná lépe řečeno - vysává nás to. Znáte to?
Přátelství by totiž mělo mít jednu důležitou vlastnost: mělo by být obohacující pro obě strany. Minimálně z hlediska energie. A třeba obecně negativní postoj k životu naší kamarádky našemu vlastnímu životu moc neprospěje. Snažíme se být spokojené, jít si za svými sny. Každý má občas deprese, ale my na těch svých pracujeme, neustále se motivujeme a jdeme kupředu. Proč si tedy nechat zmařit všechno to úsilí deseti minutami rozhovoru s někým, s kým už toho příliš společného nemáme a kdo nemá zájem cokoliv měnit na svém černém světě?